Pathfinder Praha Kythorn 1387 VI

Zápisky z pamětí Ctihodného Otce Hirama Šedorukého, opata Vznešené duše Údolního letopočtu 1497, přepsáno asp.písařem Dulbanem z Mlhavého údolí

Zjistili jsme však, že nejsme sami. V cele s námi pobývala i bytost, kterou jsem přechodně pro asi 500 liber a dva a půl metrovou výšku přezdíval – Drobeček. Kolem krku měl prohozenou červenou šálu a náladu jako luskanský obchodník. Jeho konstituci jsem hned viděl jako klíč k tomu dostat se z této propadené šlamastiky. Netušili jsme ale, že mříže naší cely jsou chráněny před dotykem zevnitř, takže přiblížit se nebylo možné.

A tady se ukázala další užitečná stránka obra – jeho drobný společník, oživlý kamenný křišťál (Kamínek?).Protože zůstal mimo celu, povedlo se mu deaktivovat kouzlo chránící mříž a pak to byla už jen záležitost několika šťouchnutí.

Poté jsme se vydali společně dlouhou točitou spirálou ven z toho prokletého místa. Jak jsme postupovali dál, výkřiky, které jsme slyšeli již v cele se zintenzivňovali a ozývali se stále častěji. A fakt, že stěny chodeb byly protkány nesčetnými ohavnostmi, nám postup příliš neusnadňoval.

I tak jsme dorazili pozdě. Na kamenné desce jsem našli již jen dořezanou a zohavenou mrtvolu mladé ženy, ten, kdo jí takhle mučil, však nemohl býti daleko. A tmavý průchod ve zdi směřující dolů do podzemí ukazoval jasnou cestu (stejně jako tratoliště krve ve stejném směru se táhnoucí).

Palčivější však byla otázka, kde najdeme naše zbraně a vybavení. Prohledali jsme těch nemnoho míst, kde by mohli být, ale našli jsme pouze část (moje intarzované válečné kladivo ale mám!). Dech mi vyrazily zbraně toho obra – jedna vypadala jako obrovský nůž-zakrucovák, s kterým bych mohl napichovat gobliny jako na párátko a druhý byl mlat, který sliboval spolehlivé rozdrcení lebky, páteře a všeho mezi tím. Náš tajemný přítel, i když skoupý na slovo, nám vysvětlil svoje nadání – nazýval to sílou mysli, psionikou...a další věc, přišel z Podtemní – pak se ho budu muset vyptat na naše bratrance duergary...

Zpátky však k našemu problému – prozkoumat průchod a tunel za ním nebylo možné, na onom místě byla magická temnota, již ani naše oči nemohly proniknout, tudíž jsem přebral velení a pomalu jsme postupovali tunelem. Na druhém konci nás však čekalo velké překvapení – světlem zalitá místnost, či spíše chrám to byl, dlouhé sloupořadí a vyvýšené boční části a daleko před námi humanoid v červeném rouchu, nejspíše člověk. Když se k nám obrátil, na tváři mu pohrával zlomyslný úsměv. Nebylo třeba dalších slov, snad jen nechat promluvit zbraně.

Faellion, Hanuh, já jsme ho napadli přímo, Elen se rozhodla pro boj ze zálohy, Merelorn takticky utekl a obr zcela zatarasil půl místnosti svým nadpřirozeným zvětšením – už jsem říkal, jak je schopen se zvětšit na trojnásobek své velikosti? Ne? Extrémně nebezpečné....neměl bych ho nikdy moc provokovat.

Nám se zatím proti tomu člověku vedlo se smíšeným štěstím – šipky a střelivo velký efekt neměli a půlka z nás se spálila chladem i ohněm při kontaktu s ním. Ale nemuseli jsme se bát. Bran (tak se jmenoval obr) ho prostě napíchl jako prase a byl konec....Tedy, ten tajemný muž se pak doslova *roztekl* při oltáři na černý rosol. Chvíli jsme ho pozorovali, ale nezdálo se, že by se chtěl vrátit mezi živé. Tak přišla na řadu má oblíbená část – plundrování.

Moc jsme však toho neobjevili (pokud nepočítám pár mincí a svitků předtím), prostě jakoby zde nic nebylo. Ale to nebylo možné. Už jsem byli téměř bezradní, když Hanuh, zcela znuděn naším hledáním, si dřepnul vedle schodiště a okamžitě spustil tajný mechanismus, který nám otevřel šachtu – šachtu však tak hlubokou, že jsme nedoviděli na její konec! Ani magické světlo nám moc nepomohlo. Elen se však ve své polodračí formě nabídla prozkoumat šachtu....Šlo jí to celkem dobře...nebýt toho, že se téměř zřítila dolů. Je až s podivem, že největším nebezpečenstvím pro nás dosud bylo šplhání a slaňování.

Jaké bylo překvapení naše, když jsme se dověděli, že tato šachta ústí do knihovny, ve které jsem byli zajati! Rozhodnuti však neopakovat osudnou chybu Elen vyšplahala zpátky a zajistili jsme mechanismus.

Pořád jsme však nic jiného nenalezli, dokud jsme neprozkoumali ještě jednou (a pořádně) malou místnůstku vedle oltáře. A vida, teď bylo jasné, jak se jsem přemisťoval muž v červeném rouchu. Ještě před tím, než jsme však odešli, mě čekala jedna velice příjemná povinnost – znesvěcení a zničení této odporné svatyně. A jak lépe to udělat, než poskrvnit všechny symboly močí? O oltář se postaral Bran, který ho několika údery svého kosťodrtiče proměnil v písek.

Pak jsme se rozhodli projít portálem, ale rozděleni ve dvou skupinách. Cesta portálem byla funkční, problém se objevil při výstupu z portálu – byl asi 20 stop ve vzduchu! Nemusím říkat, že Faellion málem opět umřel...ale byly jsme zpátky u auvandellské věže....

Okamžitě jsme se vybrali navštívit našeho starého známého Valena Jitrobrila – k našemu překvapení však místo hospody byla jen hromada suti a ohořelé trámy – vesničani nám potrdili, že skutečně, před několika dny vyhořela celá hospoda i s Valenem. Tyto zprávy nás poněkud rozrušili, protože se tím ztratil jediný článek spojující Valena, obchod s lidmi a toho muže v červeném rouchu, zejména Bran nevypadal nejšťastněji, ale nemohli jsme nic dělat. Zkusili jsme aspoň prozkoumat ruiny Valenovy hospody, ale přitahovali jsme víc pozornosti než bylo zdrávo (no uznejte – půlobr, obří mravenec, malý oživlý křišťál, trpaslík.....to není tak úplně normální na malou vesnici, Merelorn musel uplatit starostu, abyc nás nechal. Nic jsme však neobjevili.

Zklamaní, zkoušeli jsme zjistit, kam mohl Valen uprchnout. S tím, jak se přerušil obchod a karavany mezi Sundabarem a Stříbroluním, neexistoval rychlý způsob přepravy. Zároveň nás však Verusilo varoval – poslední zprávy říkali, že Hřbet světa opět vychrlil goblinoidy a orky – šli zkazky o obležení Sundabaru, útoky na Stříbroluní a z Desetiměstí již dlouho nepřišla žádná zpráva, hraničáři žijící v okolí Auvandellu rovněž přestali město navštěvovat – a stařešina se domníval, že orkové se pohybují ve velkém počtu i v lesích Netherislkých hor, cestování po stezce by bylo určitě nebezpečné. Po dlouhých úvahách jsme se rozhodli jít jižními lesy po úpatí hor.

Po krátké přípravě jsme vyrazili. Cesta do Stříbroluní, které se stalo naším cílem, trvá asi 7 dní. Cesta jižními lesy však rozhodně nebyla tak jednoduchá, jak jsme si představovali. Zpočátku neuběhla hodina-dvě, aniž bychom nenarazili na četné stopy humanoidů a velkých psů nebo vlků křižujících naši trasu – většina přicházela ze severu a směřovala dál, výše do hor. Na konci druhého dne bylo jasné proč – proti sivým skalám se tyčila tvrz s třemi věžemi – Merelornův familiár nás dostatečně informoval, že tvrz je velmi dobře střežena – kolem byly několik patrol s desítkami orků, goblinů a hobgoblinů. Tvrzi jsme se vyhnuli obloukem, ale tím se nám nepovedlo se potížím úplně vyhnout. Dvakrát se nám povedlo překvapit hlídky (a nutno říct, že zejména přepad, kdy Bran nadzvednul dřevěný můstek ošetřený tukem a udělal tak skluzavku pro nic netušící hobgobliny, které záhy skončili mrtví pod našimi zbraněmi, byl velmi zábavný). Po cestě jsme objevili taky podivné spáleniště – resp.to tak vypadalo, ale bylo na tom něco podivného – cokoliv jsme hodili dovnitř, okamžitě se začalo topit jako v bažině...Faellionovi se povedlo najít mělký hrob neznámého muže, a objevili jsme i zmasakrovanou skupinku lidí a 2 vojáků, které jsem identifikoval jako vojáky z Mirabaru....

Později jsme narazili na břehu řeky na tlupu orků, lukostřelců a dokonce i mágů – evidentně na někoho čekali – Merelornův havran nás opět zachránil, ale bohužel za to zaplatil svým životem. Povedlo se nám je obejít a pak jsme je už nepotkali . A pak ti 2 medvědi – oba černí, statní jedinci, ale bylo na nich něco podivného. Jednak byly zcela nepochopitelně agresivní a měli mléčně bílé oči. Nejhůře to odnesla Elen, která byla ještě několik dnů zesláblá. Pomalu jsme postupovali skrz déšť i mlhu, narazili jsme dokonce i na křišťálový dóm nebo kupolu nebo co to bylo. Byla to podivná věc a ještě podivnější bylo, když Bran málem zkolaboval, když to zkoumal, a okamžitě nás táhnul pryč, mumlajíce něco o mozkomorech a Ilsensine.

Nyní nás čeká šestý den putování a hned po ránu slyšíme řinčení zbraní a výkřiky na východ od nás – doufejme, že nepotkáme hlavní voj orčí armády...